MEZI PROSTOREM A TICHEM

Každý člověk prochází životem vlastní cestou. Někdy se zastaví, někdy běží, jindy hledá správný směr. Přesto se všichni pohybujeme stejným prostorem, který nás formuje více, než si uvědomujeme.
Tento projekt nevznikl jako dokument architektury. Architektura je zde pouze jazykem, kterým vyprávím příběh o člověku.
Pracuji se skutečnými fotografiemi staveb, jejichž fragmenty spojuji do nových imaginárních světů. Tyto prostory nikdy neexistovaly, přesto působí uvěřitelně. Ztrácejí svou původní funkci a stávají se metaforou lidské mysli. Schodiště nikam nevedou, mosty propojují neznámé světy, nekonečné koridory otevírají otázky místo odpovědí.
Malá lidská postava představuje každého z nás. Její velikost vůči monumentálním konstrukcím není náhodná. Připomíná naši zranitelnost, ale současně i odvahu pokračovat dál navzdory nejistotě. V některých obrazech člověk stojí, jinde běží nebo překonává překážky. Nejde o jednotlivé osoby, ale o různé podoby lidské existence.
Černobílé zpracování záměrně odstraňuje konkrétní čas i místo. Zůstává pouze světlo, prostor a emoce. Divák není veden k jedinému výkladu. Každý obraz představuje otevřený příběh, ve kterém si může najít vlastní zkušenost, vlastní obavy i vlastní naději.

Nejde o cestu krajinou ani městem. Je to cesta člověka vlastním nitrem.