Andrea Filipi
Fotografii miluji již od ranného dětství, jejich vůni, zvuk závěrky, pohlazení po duši. Rodiče mi foťák půjčovat nechtěli, jelikož jsem nedokázala zachytit celou postavu na snímku, vždy tam dle nich něco chybělo, třeba část hlavy, nebo ruky. Dle mě ale byly přesně takové. jaké jsem chtěla, chtěla jsem zachytit hlavně to, na co jsem se soustředila – emoci v očích, v gestech. Za svou první výplatu jsem si pořídila svou první zrcadlovku a šla jsem zkoušet znovu. Opravdu jsem se našla až po porodu svého syna ve třiceti letech. Bylo to velmi emočně náročné, jelikož se narodil v 27tt, a to s problémem. Hned prodělal několik operací. Svůj čas trávil v inkubátoru, kde jsem u něj den, co den sedávala. Jednou za námi přišel doktor a sdělil nám, že syn má poškozený mozek a v rámci rozsáhlého poškození z něj bude ležák. Toto jsou chvíle, které Vám změní celý život. Můj změněn byl, a tak jsem to, co cítím začala dávat do svých snímků. Je v nich víc, než je vidět. Své snímky neupravuji, pouze převedu do černobílé barvy, nebo poladím barvy k atmosféře fotky. Jsem amatér, který žije fotografií a svými dětmi.
Motto
Fotím srdcem to, co se nedá říct. Hledám duši, ne dokonalost.
Fotogalerie
‹ předchozí | fotografie 1–16 (17) | další ›
